Pamětníci mohou zavzpomínat, omladina se nepřestane divit, co všechno kdysi stačilo uživatelům ke štěstí.
Moorův zákon je neúprosný a jakkoliv už dneska asi neplatí beze zbytku, několik dekád se na jeho “každých osmnáct měsíců se výkon výpočetní techniky zdvojnásobí” dalo přísahat, což znamená, že hardware z devadesátých let dnes připomíná svými parametry kamenné destičky, do kterých se tesaly první lidská moudra. Ostatně úplně prvním paměťovým médiem byly děrné štítky, které do těch desek vlastně nemají daleko.
Jako ročník, který vyrůstal spíše po revoluci než před ní, mohu na divoká devadesátá vzpomínat hlavně optikou mnoha gadgetů, které přicházely a odcházely, aby nenapravitelně poznamenaly mé dětství. Ještě koncem osmdesátek u nás zakotvil tuzemský klon ZX Spectra jménem Didaktik a můj otec bral počítačovou výchovu vážně i později, kdy jsme si koupili první PC, rovnou třistaosmdesátšestku s taktem 33 MHz a 1 MB RAM. Ano, skutečně je tam M a nikoliv G, což znamená, že se pohybujeme o tři řády jinde. A že to tenkrát nebyl levný špás. Podívejte se sami, čím vším si prošla generace dospívající necelé tři dekády před tou dnešní. A ani na chvilku neváhejte nad tím, že měla neodbytný pocit, že lepší už to nikdy nebude. Future is now!
Srovnání cen pevných disků»
Děrné štítky
Ok, tohle jsem opravdu nezažil, ale počítač operující na principu děrných štítků jsem naživo viděl. V muzeu. Samotné děrné štítky jako paměťové médium se využívaly už v 19. století u tkalcovských stavů. Ty podle kombinace děr na kartě nebo desce “pochopily”, jaký vzor pro tkaní mají zvolit. IBM (tehdy se ještě firma jmenovala jinak) použila počítač s děrnými štítky při sčítání lidu v USA v roce 1890. Dávná historie? Ano, ale děrné štítky sehrály svou roli i v amerických volbách v roce 2000. To jen abyste si nemysleli, že je USA vždycky tak děsně vepředu.
Srovnání cen RAM pamětí»
Bublinová paměť
Velká exotika. Jde v podstatě o tenkou magnetickou pásku, v níž jsou na určitých místech nezmagnetizované oblasti, připomínající tvarem bubliny, odtud také název. Bublinové záznamy se daly poměrně rychle přeprogramovat, ale s příchodem pevných disků v 80. letech 20. století byla tato technologie ze sedmdesátek rychle vytlačena, protože harddisky ji ve všech ohledech předčily.
Srovnání cen paměťových karet»
Audiokazety
V úvodu jsem mluvil o Didaktiku, takže každý světaznalec musel pochopit, že jsem doma neměl kazety jen plné písniček, ale také her. Magnetická páska je oblíbeným datovým médiem, které samozřejmě musíte uchovávat v suchu a přehrávat pouze v kvalitním magnetofonu. Jinak se vám páska zacuchá a spolu s ní i sbírka videoher. Kdo někdy zažil, ať už Didaktik, Spektrum nebo Atari, ten zná charakteristický zvuk nahrávání her, ale i zdlouhavou operaci, která musela proběhnout, než jste mohli začít hrát. Proto byly tehdy oblíbené turbomagnetofony, jež pásku mohly přehrávat rychleji a proces čekání na hru nepatrně urychlit.
Srovnání cen Flash disků»
VHS
Když dneska ukážete mládeži starou dobrou VHS, absolutně nebudou tušit, co to je a kam s tím. Videorekordéry z většiny domácností vymizely a snad jen moji rodiče, resp. rodiče rodičů dnešních teenagerů, možná ještě ve sklepě nebo na půdě mají pár videokazet a možná i zaprášený přehrávač. V době předdigitální byl přitom VHS rekordér jedinou možností, jak si doma budovat vlastní sbírku filmů. Do roku 1994 jste si museli vystačit s nabídkou videopůjčoven a obchodů, ale pak odstartovala komerční televize Nova a nabídla pestrou škálu západních filmů, které jsme si všichni nahrávali na kazety a budovali si tak knihovničku. V podstatě offline Netflix, který zabíral půlku skříní v obýváku.
Videokazety pak nahradily DVDčka, která vídáte dodnes, ale s tlakem na cenu a příbalem filmů k časopisům nebo jiným levným spotřebním artiklům, už nemohly videopůjčovny konkurovat a jedna po druhé zavíraly. Pár VHS jsem si před deseti lety koupil z jedné krachující půjčovny jako memento dětství, kdy jsem si v regálech plných pestrobarevných obalů připadal jako děcko v cukrárně.
Diskety
Co je to vlastně ta ikonka Uložit, tati? Dnešní děti netuší, že disketa skutečně existuje a svého času byla jediným finančně dostupným úložištěm. A taky mimořádně nespolehlivým, protože si na ni stačilo sednout nebo jen křivě podívat, magnetický kotouček uvnitř se mírně ohnul a hned tu byla chyba integrity dat, když se některá z jedniček a nul na ploše 1,44 MB dat trochu splašila. To si takhle nesete hru od kamaráda, ideálně třeba na třech, šesti nebo rovnou deseti disketách a jedna z nich je vadná. A tak pendlujete sem a tam, dokud se vám nesejdou všechny správně, protože s tou vadnou kompletní archiv nerozbalíte. Po disketách přišly CDčka, která sice mohla být škrábnutá, ale obecně byla mnohem odolnější a spolehlivější. Všichni jsme si v tu chvíli oddechli.
A samozřejmě mluvíme o tříapůlpalcových disketách, nikoliv o opravdu pružných (floppy) pětačtvrtpalcových, které museli občas v práci používat naši rodiče. Kapacitu těch menších šlo různými softwary nepatrně navyšovat, ale ani diskety přeformátované na dvě mega potřebám videoher z druhé půlky devadesátých let jednoduše nemohly stačit.
ZIP/JAZ
Vzpomínám jako by to bylo včera. Přišel jsem k zámožnějšímu kamarádovi a ten měl v počítači nějakou divnou mechaniku. Bylo na ní napsáno ZIP a trčela z ní velká, tlustá disketa o kapacitě 150 nebo 250 MB. Co se na ní vešlo her. A protože tahle disketa připomínala spíš cihlu, byla o poznání odolnější než ty malé plastové podtácky o rozměrech tři a půl palce. Firma IOMEGA později přišla i s pokročilejší technologií JAZ – to už se do “mechaniky” rovnou strkaly mobilní pevné disky o kapacitě jeden nebo dvě giga. Jenže pořizovací ceny mechanik i médií byly astronomické. Proto si mohly tenhle zázrak dovolit jen velké podniky. Odkud myslíte, že to ten kamarádův tatínek měl? Tihleti tatínci, kde bychom bez nich byli. Naneštěstí pro ZIP a JAZ se objevily větší harddisky a hlavně levné vypalovačky CD a později i DVD disků. Obojí poslalo drahé velkokapacitní mechaniky pod drn dřív, než stihly zlevnit a masově se rozšířit.
MiniDISC
Mobilní revoluce! Po nevzhledných a neforemných discmanech, které jen pomalu nahrazovaly walkmany (velikost cédéčka byla značně omezující, kapsy bund na ni prostě nebyly stavěné), přišla Sony s řešením v podobě menšího CDčka v plastovém obalu, což zmenšilo její nový walkman asi na polovinu. A přitom se na menší kotouč vešlo stejně hudby díky bezztrátové kompresi dat. MiniDISC se ale kvůli vysoké ceně nikdy neprosadil jinde než v Asii a prodeje CDček – určených pro domácí poslech – se nijak neotřásly. Když pak přišel fenomén MP3 a následně dostupné pevné paměti, byl osud jakkoliv velkých kotoučků sečten. Jobsův iPod pak dokonal dílo zkázy a definitivně mobilní hudbu zminiaturizoval.